Pomíjivost

10. května 2018 v 8:00 | Yuki Anne-chan |  Literatura
Další drobnost z mého psaní. Opět se jedná o depresivní krátký příběh. Jde zde však i o zamyšlení.

Autor: Yuki Anne
Rok: 2017
Žánr: Horor, psychologické, ze života, budoucnost

Na město padala hustá mlha. Hleděla jsem z okna, zamyšleně jsem si prohlížela uhasínající světla. Uhasínala stejně, jako brzy uhasne i celý svět. Pomalu, smutně a ponuře. Bylo mi smutno a těžko. Všechno to bolelo, přeci to nemůže být pravda, aby svět najednou skončil…
***


Ráno jsem otevřela oči do mlhavého rána, sobotní rána jsem mívala ráda. Z kuchyně jsem slyšela hrát rádio. Veselé tóny starých hitů, do nichž si maminka slabě pobrukovala při přípravě snídaně. Škvírou pod dveřmi se do mého pokojíčku vkrádala sladká vůně palačinek a kakaa. Vstala jsem z vyhřáté postele, peřiny jsem nechala laxně pohozené a zmuchlané. V kuchyni jsem se posadila ke kulatému stolu. V rohu místnosti pokojně praskal oheň v krbových kamnech, plameny hladově olizovaly pečlivé naštípaná polínka. Teď jistě chápete, co mám tak ráda na sobotních ránech.
Venku se spustil déšť, Kapky jemně bubnovaly na okenní tabulky. Najednou rádio utichlo, hudbu utnuli v půlce písničky. Maminčino pobrukování se nenápadně vytratilo. Teď už bylo slyšet jen to praskání ohně, který mi najednou nepřišel už tak hřejivý. Přejel mi mráz po zádech. Rádio začalo šumět, jakoby se vytratil signál, zkoušeli jsme přepnout stanici, na všech to ovšem bylo stejné. Ohlušující šumění. Nahánělo mi to strach, nechtěla jsem to slyšet. To co přišlo po té, bylo však mnohem hrozivější…
BĚHEM DNEŠNÍHO DNE NÁŠ SVĚT SKONČÍ, VZHLEDEM K NEDOSTATKU KYSLÍKU VYPRCHÁ VŠECHEN ŽIVOT. BĚHEM DNEŠNÍHO DNE NÁŠ SVĚT ZKONČÍ, VZHLEDEM K NEDOSTATKU KYSLÍKU VYPRCHÁ VŠECHEN ŽIVOT.
Co to mělo znamenat? Tato věta se stále opakovala, pořád dokola a dokola, v rádiu, televizi i na internetu, všude! Nebyla jsem jediná, kdo měl strach. Co se s námi stane? To zemřeme?
My zemřeme, zmizíme, náš svět utichne… V hlavě se mi přehrávaly všechny mé vzpomínky, můj první den ve škole, přátele, rodina. Věci, které jsem mohla dokázat, ale nedokázala.
Maminka ke mně přistoupila a pevně si mě přitiskla k hrudi s nejistým pohledem, též nevěděla, co dělat, co si myslet, jak reagovat.
"My zemřeme?" Zašeptala jsem chraplavým hlasem. Odpovědi se mi nedostalo. Vypuklo velké mlčení měnící se v chaos. Nejspíš to byla pravda, dýchalo se nám o něco hůř. Možná to bylo jen tou mlhou, deštěm a vlhkem. Svíraly se mi útroby, pro slzy už jsem neviděla. Člověk doplatil na svou hloupost a zničil to, co je pro něho nejdůležitější, chybou lidstva vše zmizí, pomine…
Sobecky jsem myslela jen na sebe. Já nechci, aby to skončilo! Mám tenhle svět ráda. Užíralo mě, že jsem stále tak moc mladá, že jsem pro něho nemohla nic udělat, přispět pro delší životnost naší země.
Den neúprosně plynul, náš čas se blížil, nikdo vlastně nevěděl, kdy to přijde. Na večer vše ochladlo, déšť ustal, už i zemi došly slzy a teď smutně hledí na svou zkázu. Také ji to bolí? Je smutná, že umíráme a ona tu bude sama samotinká. Vyhasne potom její srdce, jako vyhasnou ta naše společně s ohněm v našich krbových kamnech?
Hleděla jsem z okna, zamyšleně jsem si prohlížela uhasínající světla. Uhasínala stejně, jako brzy uhasne i celý svět. Pomalu, smutně a ponuře. Bylo mi smutno a těžko. Všechno to bolelo, přeci to nemůže být pravda, aby svět najednou skončil…
Zavíraly se mi oči, byla jsem ospalá, unavená z přemýšlení, pláče a smutku. Ztrhaná z neštěstí, které na nás sestoupilo. Nic už s tím však neudělám, jsem maličká oproti gigantické zemi, maličká a bezmocná. Ztracená a už mě nikdo neobjeví, nikdo NÁS neobjeví. Vše tu zůstane a obrátí se v prach nebo snad horkou lávu, jež rozohní srdce země a možná se z ní jednou stane takové malé slunce. Bude potom opět alespoň ona šťastná?
Avšak teď den končí, poslední, smutný a ponurý upadá do tmy a já usínám. Už mě bolí oči a mé plíce těžknou. Měla jsem svůj život ráda… Vše jednou pomine a život, ten je nejpomíjivější…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caitlyn Caitlyn | Web | 10. května 2018 v 17:50 | Reagovat

*Caitlyn teorizuje o literatúre. God help us all*
Pekná, krátka poviedka. Myslím, že mi tu pokazilo ten "zvrat" to, že hneď na začiatku som sa dozvedela, o čo ide - že svet skončí. Je to ako vyspoilerovanie konca, a hneď si viem teda domyslieť, ako sa poviedka skončí. Alebo som len zvyknutá na horrory.

Ale stačilo kritiky, teraz k článku - je to naozaj na zamyslenie, je to FAKT príjemná zmena oproti všetkému, čo som čítala v poslednej dobe(tak trocha "nútene"). Je v tom myšlienka, mala som pri tom pocit ako pri pozeraní Babadooka či Saw 1(naj psychologické horrory, teda pre mňa). Mám rada poviedky, čo nie sú len súvislé vety, ale čo sa mi skôr dostanú pod kožu, a donútia ma sa zamyslieť. Je to pre mňa oveľa príjemnejší pocit. Zas som sa rozpísala, sorry :D
Čo chcem povedať týmto nezmyselným odstavcom: Keep it up, určite uvítam takýchto poviedok viac. Možno mi len sadlo to, že je to "psychologické", ale to je jedno. Bola to fakt príjemná zmena, a ten pocit o ktorom som písala vyššie ma nakopol. Ale nakopol v dobrom :D

2 Yuki Anne Yuki Anne | Web | 11. května 2018 v 14:08 | Reagovat

[1]: Oooo děkuji! :) Jsem moc ráda že se líbilo. Mě baví psát spíš tenhle druh krátkých věcí na zamyšlení a časem přibudou. :)
Jinak co ke kritice... Původně jsem toto psala do školního časopisu a tam to lidi nepřečtou, pokud se jim pod nos na začátku nestrčí něco co je zaujme :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Buy Me a Coffee at ko-fi.com




Typ blogu: Art a design / Vzhled blogu vytvořila Yuki Anne - obrázky jsou mou tvorbou :)