Na druhé straně

5. května 2018 v 15:47 | Yuki Anne-chan |  Literatura
Aby to tu nebylo tak prázdné, přidávám něco ze svého psaní. :) Upozorňuji, že je to vcelku depresivní. Přesto však doufám, že se vám bude líbit.

Autor: Yuki Anne
Rok: 2016
Žánr: Horor, psychologické


Ten odraz mě vždy fascinoval. Za krásného, teplého, srpnového večera jsem stála na břehu řeky a pozorovala světla, která se blyštila na pomalu tekoucí temné hladině. Vlnky si pohrávaly se spoustou odstínů žluté, modré, ale i červené a zelené. Dokonce i zbytky růžové oblohy po západu slunce zde zanechávali jemný nádech. Dokonalá podívaná, no ne? Zaujal mě jeden malý detail. Schody, které vedli přímo k vodě kousek po mé pravé straně jako by nikde nekončili, při tom na jejich konci byl kus trávy. Ve vodě však pokračovali. Přistoupila jsem blíž a ujišťovala se, jestli špatně vidím, nebo pod vodou jsou další schody. Na zkoušku jsem natáhla nohu a špičkou boty se dotknula hladiny. Normálně by se voda semknula kolem, tentokrát byla jak vzduch. Ponořila jsem celou nohu. Necítila jsem žádné mokro, jen příjemný chlad.


Něco mě posouvalo dál, říkalo, že je to v pořádku, ať tedy jdu. Byla to zvědavost? Krok za krokem, a postupně jsem se víc a víc ponořovala do temného chladu, nakonec jsem tam stála s vodou po krk a přemýšlela, zda se mám nadechnout, nebo ne. Pro jistotu jsem své plíce zaplnila pořádným douškem vzduchu a pokračovala. Vlnky mě šimrali na tváři malou chvilku před tím, než mě to celou pohltilo. Z nenadání všude bylo světlo, jako kdyby někdo stiskl vypínač. Kolem bylo město, úplně stejné, jako to, ve kterém jsem žila, avšak spousta věcí tu byla trochu jinak. Vypadalo o něco hezčí, čistější a přívětivější. Místy se procházely postavy, které jsem nerozeznala. Chtěla jsem se zeptat, co je to za město, co se to stalo. Zdálo se, že se mi odpovědi jen tak nedostane, vyhýbali se mi jako moucha plácačce.
Normální člověk by mi jistě poradil, ale tihle. Byli to vůbec lidé? Černé pláště, na stejných tvářích prázdné výrazy. Chodili, ne spíše pluli nad zemí jak duchové, nohy jim vidět nebyly.
"Co chceš, cizinče!" Promluvil ke mně jeden z nich konečně. Plaše jsem se mu podívala do té tváře. Projela mnou jiskra strachu, po zádech přeběhl mráz. Ten obličej byl ještě horší než z dálky, zjizvený, flekatý, místo očí černé dírky a ty tesáky, jak ze skla. Nebyla jsem si jistá, zda na mě zírá, vidí mě vůbec?
"J-já..." Koktala jsem neschopná odpovědi.
"Člověk jako ty nemá co pohledávat na takovém místě, jako je svět démonů." Pronesl chraptivým hlasem. "Musíš se vrátit." Už, už jsem se chtěla otočit na patě a rychle běžet zpět po schodech. Dokázala jsem jen otočit hlavou. Jeho strupovité ruce, ledové jak led, svírali má ramena tak pevně, že bylo prakticky nemožné se z nich vymanit. Taková pekelná síla.
"Omlouvám se." Pípla jsem. Proč mě alespoň nepustí? Koho tu obtěžuji, teď už dokonce vím co je toto místo zač. Stále jsem se bála, co víc, strach zesílil na maximum, má hruď by se mohla roztrhnout, jak rychle mi bilo srdce. Přitiskla jsem si ruce na hruď, pro jistotu, co kdyby chtělo vyskočit ven a vrhnout se přímo k té od pohledu nebezpečné postavě.
"Něco takového je neomluvné." Chraptil dál. "Smíš se vrátit do svého světa, ale pod jednou podmínkou." Byl ještě blíž, jeho obličej se skoro otíral o můj. V žilách mi tuhla krev. Hlasitě jsem polkla.
"Podmínka? Jaká?" Doufala jsem, že to nebude nic hrozného, udělala bych ale cokoliv pro to, abych se dostala zpět, tak moc mě vyděsil.
"Vezmeš mě s sebou, navždy budu v tvém těle, jediné pomyšlení na to, že bys byla raději, kdyby mě někdo vytrhl ven a očistil tvou duši, zemřeš." Do mé hlavy se nahrnula spousta obav. Teď mě pustil a hned na to zmizel. Vracela jsem se zpět ke schodům, nohy byli mnohem těžší než předtím, dělalo mi strašné problémy dostat se zpět nahoru. Když jsem vystoupila z vody, oblečení bylo úplně suché. Padla na mě děsná únava, svět kolem se točil. Alespoň už jsem doma, ve svém světě, ve městě, které nezáří a je spíše zašedlé a ponuré, město, které mám ráda a které už nikdy neopustím kvůli vidině něčeho nádherného v odrazu vodního zrcadla.

Zrcadlo, opravdu je to jediná věc, která člověku nelže? Není to jen báchorka? Opravdu se na jeho druhé straně skrývá to, co vidíme? Nebyla bych si tím natolik jistá, přesvědčil mě o tom démon, který pevně objímá mé srdce, ztěžuje každý můj krok, zabíjí mě jen svou přítomností...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Buy Me a Coffee at ko-fi.com




Typ blogu: Art a design / Vzhled blogu vytvořila Yuki Anne - obrázky jsou mou tvorbou :)