Karafiát

27. května 2018 v 12:20 | Yuki Anne-chan |  Literatura
Po dlouhé době nový krátký příběh. Vím, měla bych začít psát něco veselého, pokusím se :)

Autor: Yuki Anne
Rok: 2018
Žánr: Romaneto, ze života


Seděl jsem před svým dřevěným domkem a díval se kolem. Stromy ladně tančily v lehkém jarním vánku a vzduch voněl. Voněl jako květiny… Květiny? Znal jsem tu vůni. Byly to karafiáty, ty čistě bílé, nádherné karafiáty, které rozkvétaly na ne příliš upraveném záhonu. Stejně tak voněla…
"Půjdeme jednou všichni do nebe?" Věta, která uvízla v mé hlavě a stále se opakovala, kdykoliv jsem zvedl oči k obloze. "Všichni ne, jen ti, kteří si to opravdu zaslouží," odvětil jsem a zahleděl se do jejích tyrkysových očí. Její oči mi byly vždy tou největší útěchou. Byly jako oceán, ve kterém jsem mohl být volný. A ona? Ona byla můj domov, má velká láska, na kterou nikdy nezapomenu… Jak bych také mohl. Jmenovala se Carnat.


Carnat byla nádherná žena a nejen to, byla nevinná a její mysl byla čistá. Seznámil jsem se s ní na škole, studovala umění, skvěle malovala a věděla toho opravdu hodně. Byla droboučká, měřila jen sto padesát centimetrů a její ruce se v mých úplně ztrácely. Já studoval práva a byl jsem v tu dobu zahleděný jen do sebe. Vlastně jsem nikdy nepochopil, jak se mohla zamilovat do člověka, kterým jsem byl.
Vzali jsme se ještě jako studenti, já zdědil srub po dědečkovi a tak jsme mohli žít společně. To však nestačilo k životu, po půl roce Carnat otěhotněla a já musel odejít z univerzity a začít pracovat. Nadával jsem na vše… Na svět… Na ni… Na naše budoucí dítě… Ale na sebe? Já byl přeci bezchybný, byl jsem pán, jemuž by se ostatní měli klanět a nosit mu dary. Ano, takový jsem byl.
Jak roky plynuly, naše dcera vyrostla v dospělou ženu a odstěhovala se k rodině jejího přítele. Nemohla mě vystát a já se jí teď nedivím. Nikdy jsem jí nedal dostatek lásky, kterou dítě vyžaduje. Nebyl jsem jí oporou… Nebyl jsem jí tátou a to ji jistě bolelo nejvíce.
A Carnat? Stále mě milovala. Její vlasy už byly bílé, jak ty karafiáty po kterých voněla, když se to stalo. Nedával jsem pozor při řízení a stěžoval si na svůj život. Ona mi naslouchala a dívala se na mě tím stejným líbezným pohledem jako vždy. Já neviděl auto, které se řítilo proti nám… Oba jsme skončili v nemocnici, já s lehkým otřesem mozku, ale ona?
Prvních pár týdnu to bylo v pořádku, ale časem jsem věděl, že je něco špatně. Začala zapomínat a ztrácet rovnováhu… Postupně jí ochrnuly nohy a ruce a já ji nosil ve své náruči na zahradu mezi karafiáty, o které se starala od doby, co jsme tam žili. Bolel mě každý pohled na ni. Co jsem to provedl? Byla to má vina… Zabil jsem ji. Zabil jsem tu nejkrásnější květinu na celém světě.
Jednoho dne, když jsme spolu leželi v trávě a pozorovali mraky, zeptala se: "Půjdeme jednou všichni do nebe?" Měla při tom slzy v očích.
"Všichni ne, jen ti, kteří si to zaslouží," odvětil jsem a zahleděl se do jejích tyrkysových očí. Znal jsem pravdu, ale nemohl jsem jí vyslovit… Ne před ní… Pravdu, že mi jednou v pekle bude tolik chybět.
Žena, kterou jsem nadevše miloval, zemřela a má dcera mě za to nesnášela. Jistě věděla, stejně jako já, že jsem to byl já, kdo ji zabil. Kdo utrhl tu nejlíbeznější květinu… Neměl jsem právo ponechávat si její vůni jako památku.
Jak jsem seděl na té zahradě, uvědomil jsem si sám sebe, své chyby… Smysl mého života. Neodešla úplně, přebývá ve mně, v mém srdci, na mé zahradě… A teď mi našeptává, že můj život má stále smysl… Musím napravit své chyby, postarat se o smysl svého života, o naši dceru… "A jednou… Jednou má drahá Carnat, se možná potkáme v nebi…"


Karafiát v angličtině Carnation
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Buy Me a Coffee at ko-fi.com




Typ blogu: Art a design / Vzhled blogu vytvořila Yuki Anne - obrázky jsou mou tvorbou :)